| |



|
|
Bratr
- část první |
|
Už se smrákalo a do světnice vtrhlo pět dětí. Ticho místnosti vystřídal ruch. Dveře krátce zaskřípěly a s bouchnutím se odrazily od kamenné zdi.
"Zavřete, ať sem nenafouká!" zvolala k po dětech stará paní, která jim vyšla vstříc ze stínu nízkého obydlí. Děti si však jejích slov nevšímaly a tak, ruce utírajíc do zástěry, musela jít a zavřít sama. Vytopeným domkem se prohnal studený průvan. Stařenka se však jen shovívavě pousmála a zakroutila hlavou.
"Dědečku, dědečku…!" křičely děti, jedno přes druhé, na starce hloubajícího v houpacím křesle před krbem.
"To už jste doma?" zeptal se stařec.
"Už?" ozvala se stařena. "Venku se smráká, cožpak si neslyšel jak vyzváněly klekání? Pozdě jdou, holota jedna!" hněvala se jen tak na oko.
"To je toho. Zvonění sem, zvonění tam. Kdo by se staral…" odvětil stařec a mrkl po vnučkách a vnoučcích, kteří se již stačili rozsadit před teplým krbem.
Stařenka jen tiše zamručela a vrátila se k rozdělané práci. Do večeře už zbývalo jen málo a plotna nezahálela.
"Vyprávěj nám, dědečku!" žadonily děti jedno přes druhé.
"Vždyť už jste všechno slyšely. Už nemám co povídat." bránil se stařec.
"Prosíme…" naléhaly bezustání "Určitě si ještě na něco vzpomeneš. Povídej, vyprávěj něco!"
Stařec se pod vousy zasmál a povzdechl si: "No tak dobře. Dobře, dobře!" uklidňoval hluk od podlahy "Možná mám ještě jeden příběh." Krátce se odmlčel a zabral se do svých vzpomínek. "…ale už je to velmi dávno, možná si na všechno ani nevzpomenu."
"To nevadí." ozvalo se pět nedočkavých hlasů.
"Tenhle příběh, co vám teď povím, je už velmi starý. Starší než všechny ostatní, které jsem vám vyprávěl. Je dokonce tak starý, že dnes už na světě není nikdo, kdo by ho pamatoval. Nebo možná," podotkl stařec "skoro nikdo."
Děti byly náhle tišší než tráva za bezvětří. Když se odmlčel, bylo slyšet jen praskání v krbu a bublání z hrnců na plotně. V šeru zářilo pět napjatých pohledů a tak stařec začal vyprávět:
"Povím vám o jedné dívce - amazonce a přítelkyni jedné velké válečnice, která kdysi dávno žila v Řecku. Jmenovala se Gabriela." Ve starcových očích jakoby se cosi zalesklo, tak jiskrně, že jeho zesláblý pohled se dočista rozplynul a mysl se usebrala kamsi hluboko do jeho nitra. Pohledem se zcela pohroužil do plamenů dovádějících v krbu.
"Povídalo se, že byla krásná s dlouhými blonďatými vlasy. Docela obyčejné venkovské děvče, které však mělo dobré a statečné srdce a tak se stalo amazonkou. Přesněji tedy jejich královnou. A ta měla dceru a dala jí jméno Naděje… Příběh začíná, když se ta válečnice - Xena jí říkaly, které byla Gabriela přítelkyní, sama vypravila z Řecka na dalekou a nebezpečnou cestu na sever, aby pomohla Gabriele. Dozvěděla se totiž od boha podsvětí - Háda, že amazonky se po smrti dostanou na jiné místo než ostatní smrtelníci - a to místo bylo na Sibiři. Totiž Gabriela, abyste tomu rozuměly, a Naděje si tehdy příliš nerozuměly. Naděje, jinak také dcera strašného boha Dahaka, který ohrožoval svět, se snažila otevřít mu cestu, aby mohl zemi ovládnout. A protože to bylo špatné, Xena jí v tom chtěla zabránit. Jenže Naději nesměla zabít, jinak by sudičky Xeně přestřihly nit života a ona by zemřela. Gabriela to věděla, proto ve chvíli, když Xena chtěla zaútočit na Naději, aby jí překazila její plány, se Gabriela raději sama obětovala tím, že se vrhla po své dceři a obě pak spady do propasti s lávou. Byla to taková nebezpečná hra s moc složitými pravidly. Xena se nechtěla smířit se smrtí své přítelkyně a tak se jí vypravila hledat. Gabriela i Naděje však nezemřely, jak se zdálo. Stalo se něco mnohem zajímavějšího…" |
| |
Kolem byla tma. Zem byla studená a tvrdá. Bylo vlhko a úplné ticho. Naděje nabyla vědomí. Uvědomila si vlastní tělo. Bylo příliš těžké. Otevřela oči, ale vidět nebylo nic. Chtěla se pohnout, ale bolelo to. Ležela a tvář jí zespodu tiskl hrubý kámen. Chtěla vstát, nešlo to. Byla raněná, ale nebyla schopna si uvědomit kde a co jí bolí. Bolelo jí všechno. Celé tělo a bolela i mysl. Nevěděla kde je, ani co se stalo. Snažila se rozpomenout a pomalu se dařilo. Vzpomínky k ní doléhaly jen z dálky a proto byly zamlžené. Vybavoval se jí pád, zbytek se rychle ztrácel. Brzy se vyčerpala a pnutí v jejích svalech povolilo. Víčka se nezadržitelně přivírala, ale nebyl v tom rozdíl. Neudržela svou mysl a v zápětí opět upadla do bezvědomí.
Když se podruhé probrala, bylo to už lepší. S námahou se posadila a pomalu rozhlédla kolem sebe. Celé tělo měla ztuhlé jako z kamene. Ze všech stran ji obklopovaly silné železné mříže, zkuté v klec. Visela v prostoru a tak pod ní nebylo cítit pevnou zem. Přestože měla na kůži četné otlačeniny od hlav hřebů vyčnívajících z podlahy, vůbec je necítila. Odkudsi přicházelo světlo, ale za mřížemi byla jen tma. Vzduch byl syrový a zatuchlý. Prohlédla si své tělo. Z jejího roucha zbylo pár cárů, které jen s námahou držely při sobě, aby zakryly alespoň něco málo z jejího těla. Kůži měla posetou modřinami a podlitinami o zbytek se postaraly zaschlá krev a špína. Co ji však děsilo, bylo vědomí, že uvnitř necítí své dítě. Byla zdrcena. Zavřela oči a tiše dýchala. Seděla dlouho, bez představy kde je, co se děje a jak dlouho už to trvá. Všechny vzpomínky působily jako pouhé výjevy z jiného světa a neměly velkou váhu. Pomalu nabírala ztracené síly a času měla spoustu. |
| |
|
Když Gabriela procitla ucítila, že leží na něčem měkkém, zato ledově chladném. Otevřela oči, ale na víc jí síly nestačily. Kolem hustě rostly květiny. Ona z nich však viděla jen stonky, tyčící se kamsi do nedohledné výše nad ní. Pokusila se zvednout hlavu a rozhlédnout se, ale neúspěšně. Ležela a s námahou skládala dohromady mysl, jakoby pádem roztříštěnou na miliony kousků. Uvědomila si celé tělo, chlad který jím prostupoval a bolest. Připadala si jako kus ledu, tvrdá ale křehká. Pomalu postupně zkoušela rozhýbat ruce a nohy a brzy opět sebrala síly vstát. Posadila se a mnouc strnulou šíjí prohlédla si to podivné místo. Kam dohlédla bylo jedno nekonečné pole plné květů těch nejstudenějších barev a úplná rovina. Vzhlédla vzhůru. Nízko nad ní vysela tísnivá klenba z bouřkových mračen. Obloha však mlčela, neozval se žádný zvuk, ani žádná kapka nespadla. Prohlédla si ruce a paže. Byly celé potlučené, nohy a vůbec celá stejně tak. Nevěděla kde je, tak vstala a pomalu vykročila v před. Kam, to netušila, ale zdálo se, že je to nejspíš jedno. Proto přeskočila plané úvahy a raději doufala, že cestou najde něco co jí pomůže. |
| |
Po dlouhé, ale neurčité době tmy a ticha, po kterou Naděje seděla v rohu svého vězení a hleděla do sebe, se ozvalo táhlé dunění číchsi kroků. Otevřela oči a pronikavým pohledem proťala černý prostor před sebou. Ozvěna se přibližovala a náhle zdvojila. Brzy se na temném pozadí zjevily dvě morbidní siluety. Vystoupily ze stínu a světlo ozářilo jejich zjev. Dvě vychrtlá zkroucená těla jen neobratně parodovala lidské vzezření, z hlavy a zad vyčnívalo po jednom páru pahýlů, kdysi snad rohů a křídel. Jejich sytě rudá kůže se zaleskla v bledém světle a Naděje na sobě ucítila jejich pohledy. Chladně a nejasně na ní sršely z uhelně černých očí, jen úzce vystupujících z mohutných čelních převisů. Příšery se na ni zašklebily a vydaly podivný zvuk. Patrně šlo o smích. Připlazili se až ke kleci a jeden z nich odemkl. Naděje dál seděla ve svém rohu a ve tváři se jí nepohnul jediný sval. Do klece prudce vjel dlouhý útlý pařát a drtivě ji sevřel paži. Stejně rychle se opět stáhl zpět a Naději vytáhl z klece ven. Upadla na zem, ale s ostrým pohledem jímž obě kreatury žhnula do očí ihned vstala a vyprostila se ze sevření. Ač byla vězenkyně, pyšně vykročila směrem odkud oba přišli. Netvoři na sebe cosi podrážděně zasípali a následovali ji kamsi do tmy.
Před Nadějí se otevřela velká jeskyně. Po obvodu hořely plameny, které jí naplňovaly nestálým rudým světlem. Jeho stíny se živě proháněly po členitém povrchu klenutých stěn i stropu. Jedna z nestvůr postrčila Naději vpřed a v zápětí se obě stáhly do pozadí, kde za sebou zavřely masivní kamenné dveře. Jeskyni rozechvěla rána a Naděje osaměla. Několikrát přelétla pohledem po kamenném sále a vykročila do jeho středu.
Na protější straně se rozestoupila část masivu a dovnitř vnikla postava. Naděje se zastavila a příchozího si na dálku dobře prohlédla. Zrak měla vítečný. Byla to urostlá bytost, vzezřením připomínající člověka. Popošla o několik kroků blíž, zastavila a pevně se rozkročila. Naděje ucítila cizí pohled až hluboko uvnitř sebe, jak se v ní snaží číst. Její oči mu zahradily přístup k nitru neproniknutelnou bariérou a z tváře sálal kamenný chlad. Rozhovor, který spolu vedli navenek nezazněl, byl v řeči myšlenek. Tak Naděje uslyšela hluboký a temný hlas:
"Cítím z tebe vzdor."
Naděje mlčela.
"Mmmm… Jsi jiná než ostatní. Jak zvláštní… Tak silná…" rozmlouval ten hlas, jakoby sám pro sebe. "Ale to ti stejně nepomůže. Čím víc síly máš v sobě, tím líp pro mě!"
"Kdo jsi?"
"Někdo komu pomůžeš ven z téhle díry. Ale kdo jsi ty?"
"Někdo komu pomůžeš ven z téhle díry." Sykla nepřátelsky.
"Bojovná povaha… Jsem si jistý, že ty budeš má poslední oběť, právě pro tvou sílu." Jeho hlas utichl. Široce rozpřáhl ruce a proti Naději vyšlehlo několik vlnících se provazců kalného, ale jasného světla.
V jejích očích se cosi neviditelně zablesklo a aniž by učinila pohyb všechna záře se o ní roztříštila a pohasla.
Ozvalo se tiché zamručení. Útočník spustil ruce podél pasu a pohledem se znovu pevně zapřel do Nadějiných neprostupných očí. V zápětí se znovu rozpřáhl a z něj vyšlehl ještě mohutnější proud.
Naděje se zachvěla, ale i podruhé se o ní světlo roztříštilo a záhy zmizelo.
Jeskyní zahřměl vzteklý řev. Protivník znovu povolil a s tichým, hrubým mručením, jako by v sobě sbíral všechnu moc, pomalu a ztěžka. Rozpřáhl se a z jeho hrudi vytryskl gejzír tak jasný a mocný, že jeho světlo zcela vyplnilo prostor kolem.
Naděje oslněna, zavřela oči a ucítila jak jí strašná síla mrštila daleko vzad. Dopadla tvrdě na záda a uhodila se do hlavy. Světlo opět zhaslo.
Útočník vyčerpaně vydechl a ruce mu opět spadly podél těla. Přestože udeřil tak mocně, ona byla nezlomná. Sebral se a šel k ní.
Naděje vzhlédla k nepříteli. Jen co se lokty zapřela o zem aby vstala, svou psychickou silou ho odrazila stejnou razancí zpět.
Než-li si stačil uvědomit co se stalo, ležel na zemi, daleko od Naděje. Naděje vstala a zamířila k nepříteli. Ten zůstal na zemi a upřeně ji sledoval. Oddechoval těžce a výraz v tváři měl nečitelný. Naděje přišla až k němu a stanula vysoko nad ním. Dívala se na něj a mlčela. On se však náhle vzepřel, vyšvihl a nabral Naději, kterou hned srazil dolů a svým mohutným tělem jí drtivě přitiskl k zemi. Nemohla dýchat. Vší silou jej kolenem udeřila do zad a shodila ze sebe. Protivník zasténal a dopadl vedle ní. Vyskočila a celou svou vahou udeřila na jeho hruď. Rozmáchl se a tvrdě jí zasáhl do tváře. Naděje zpola omráčena se svalila vedle něj. Nepřítel vyčerpaně vstal a prohlížel si Naději, ležící mu u nohou. Přerývaně promluvil:
"Kdo doopravdy jsi?"
Naděje těžce oddychovala a mlčela.
"Za celou tu věčnost, kterou jsem tady, jsem nepodkal nikoho jako ty. Bude tě škoda, ale musí to být. Tak ještě dřív… Pověz, kdo jsi?!"
Naděje odpověděla tónem nezlomným a plným vzdoru: "Naděje. Dcera Dahaka!"
V jeho tváři vyvstal údiv, jež nešlo skrýt. "Dahaka… To není možné. Lžeš!" Jeho hněv však opadl a změnil se ve vytržení.
"Dahak mi pomůže! Mě nedostaneš!"
"Ty nejsi dcera Dahaka."
Naděje neodpověděla. Viděla rozčarování v jeho očích. Sebrala zbytek svých božských sil a srazila ho k zemi. Hbitě se vysápala na nohy a rozeběhla se k otevřenému vchodu, jímž prve on vstoupil. Poté ji už nepronásledoval, ani se ji nesnažil zastavit. Zesláble se postavil a pohledem plným pochyb sledoval jak se její postava ztrácí ve tmě před ním. |
| |
Gabriela vytrvale pokračovala ve svém putování, ale nenacházela nic. Skoro se zdálo, že ani není kam jít a není co nalézt. Napravo a nalevo, před i za ní vše zůstávalo neměnné. Vše bylo tiché a nehybné, zdánlivě mrtvé. Byla tam úplně sama, ale nemohla se zbavit dojmu, že ji někdo pozoruje. Kdykoliv se ohlédla, neviděla nic. Cítila na sobě tisíce pohledů přicházejících jakoby odnikud, chladných a strnulých a to jí na sebevědomí nepřidávalo. Přeze všechno si zatím ještě uchovávala přesvědčení, že žije a víru v nějaké východisko.
Uslyšela za sebou pomalu sílící hluk. Ohlédla se. Daleko za ní se nízko nad bledým porostem zjevilo několik rozmazaných stínů. Přibližovaly se a nabíraly stále konkrétnějších tvarů. Byli to čtyři jezdci na podivných zvířatech, snad mrtvých zetlelých koních. Blížili se velmi rychle. Gabriela z toho neměla dobrý pocit. Měla přímo špatný pocit. Jezdci se rozestoupili a mezi nimi se rozprostřel stín podobný síti. Dva jeli v popředí, zbylí dva za nimi. Gabriela cítila, že je dalece obklopuje temnota a strach. Dala se na útěk. Přestože věděla, že neuteče, běžela ze všech sil. Nepochybovala, že jdou po ní. Mířili přímo na ní a nikdo krom jí tu nebyl. Ohlédla se právě ve chvíli, kdy jí míjeli první dva, jeden zprava, druhý zleva. Uviděla nad sebou černou průhlednou clonu - coby síť, kterou za sebou táhli. Pomalu se snášela přímo na ní. Zastavila a s obratností zajíce změnila směr. Síť dopadla na květy a jí minula. Jezdci nezastavovali. Chvíli vláčeli síť po květinách, než jí opět zvedli a širokým obloukem se připravili k dalšímu útoku.
Gabriela se krátce ohlédla, aby neztrácela přehled. V místech, kam síť dopadla a kudy byla vláčena byl teď široký povadlý pruh. Věděla, že už nevydrží dál utíkat tak rychle a tušila, že příště už neunikne. Tušila správně. Jezdci ji brzy opět dohnali, obklíčili a ona zahlédla jak na ní padá tma. Fyzicky necítila nic. Náhle zeslábla a upadla do mdlob. |
|
|
Z nicoty náhle vyvstal hluboký a temný hlas: "Vítej zpátky."
Gabriela otevřela oči a vzhlédla za hlasem. Nad sebou spatřila mohutnou postavu tyčící se v hustém přítmí. Byla zmatená. Jejími svaly projelo škubnutí a ona se vymrštila na nohy. Tváří stanula velikému cizinci s brysknou otázkou na rtech: "Kdo jsi?!"
"Na otázky bude čas později. Teď pojď za mnou." řekl a chystal se odejít, ale sotva se jen stačil otočit zády ke Gabriele zarazila ho odměřenou otázkou: "Proč bych měla?"
Ohlédl se přes rameno ke Gabriele a tiše a velmi hluboce zašeptal: "Dokud jsi se mnou, nestane se ti nic. Ničeho se neboj a pojď…"
Gabriela zaváhala, ale protože snad ani neměla možnost volby, šla.
Přišli do malé jeskyně. Světla zde bylo o něco víc a dá-li se to o místě jako je toto říci, bylo tu útulněji. Gabriela zůstala stát několik kroků od vchodu. Po obou stranách stála jedna ohyzdná shrbená nestvůra coby stráž. Ten muž - na půl člověk, na půl démon se uprostřed zastavil a obrátil čelem ke Gabriele. Gabriela se držela zpátky.
"Jděte!" rozkázal oběma strážím, které se okamžitě ztratily kdesi ve tmě. V místnosti teď byli sami a on mírným hlasem začal: "Jsem Achaerón. Pán zdejšího koutu podsvětí." Rozmáchl rukama kolem sebe.
"Podsvětí?" řekla Gabriela podezíravým tónem a očekávala vysvětlení.
"Když zemře člověk, jeho duch putuje různými úrovněmi podsvětí. Podle tíhy jeho dřívějších činů se propadá níže, nebo naopak stoupá. Ti nejhorší se dostávají až sem."
"A co s tím mám společného já?"
Achaerón na její otázku nereagoval. "Toto místo je místem ztracenců, pro které už není cesta zpět. Zde docházejí duše věčného zatracení." Tiše, sotva slyšitelně provinilým tónem dodal: "Díky mě."
Gabriele začínala docházet trpělivost a popustila uzdu svému temperamentu: "Tak hele! Já nevím o co tu jde a upřímně mě to nezajímá. Chci odtud a hned! Nevím proč tu jsem a co po mě chcete, ale já vám nemám co dát, takže se tu mějte hezky, já odcházím!"
Stačila však udělat jediný krok zpět, když Achaerón natáhl paži a nepřiměřenou psychickou silou ji stáhl zpět tak prudce, že přeletěla půl místnosti a udeřila se o členitou skalní zeď.
"Ještě jsem neskončil!" zahřměl Achaerón.
Gabriela zasténala a sklouzla k zemi. Rukou si sevřela poraněnou paži. Z tržné ranky vykanulo několik temně rudých kapek.
Achaerón pohledem utkvěl na tenké červené stopě. Jeho tvář se zatáhla. "Co je to?!"
Gabriela k němu vzhlédla s neskrývaným hněvem. "Co?!"
"To je krev."
"Krev? Jo! Jak jsi to uhád?!"
"Mrtvý nekrvácejí." řekl vytrženě Achaerón.
Gabriela vstala. "O důvod víc proč odejít."
Achaerón byl vyveden z míry a zmaten. "Předtím bys mé síle odolala."
"Předtím? O čem to mluvíš?! Vůbec nechápu o co ti jde!"
"Tvá krev… Ty nejsi mrtvá? Nikdo živý se sem nikdy nedostal. Jen…"
"Jen co?"
Achaerón se zanořil kamsi do svých myšlenek. "Posaď se. Prosím…" řekl důrazně, ale klidně.
Gabriela neslevovala ze své odtažitosti, ale uposlechla.
"Je něco, co bys měla vědět…" |
| |
"…řekl jí Achaerón a začal vyprávět celý svůj životní příběh."
"Jaký příběh?" ozval se nejmladší z chlapců.
"To je na moc dlouhé povídání. Sám si to už nepamatuji. Dávno… Je to už tak dávno…" vzdechl unaveně stařec, ale opět se vzchopil. "Alespoň krátce vám to vysvětlím. Abyste se v tom zamotaném příběhu neztratily. Tedy Achaerón Gabriele vyprávěl kým je a jak se dostal tam dolů, kde byl…" |
| |
"Když Dahak bojoval s titány o vládu nad světem, zplodil syna. Věděl, že sám není dost silný a proto potřeboval spojence, komplice, někoho, kdo by mu zajistil těsnější spojení se světem. Tak obelstil a svedl jednu mladou, nezkušenou titánku. Ta mu brzy porodila syna. Záhy se rozneslo, že má Dahak následníka, na půl titána a tak musela ona i se svým dítětem uprchnout. Byla ale pronásledována a nikde nenacházela klid. Dítě rychle rostlo. Mnohem rychleji než ostatní děti a tak z něj byl za několik měsíců statný a mocný titán. Po otci zdědil mnoho sil a byl tak mocnější než jiní snad i proto, že neměl sobě podobného. Cítil v sobě Dahakův odkaz velmi silně a věděl že je předurčen jej následovat, ale velmi miloval svou matku a proto váhal. Nikdy by ji nedokázal opustit, nechat ji napospas ostatním, kteří by ji jistě zahubili a tak zůstával, aby ji chránil. Ale Dahak to viděl a cítil se být ohrožen. Její vliv na syna byl mnohem větší, než by sám kdy očekával. Rozhodl se proto k…" Achaerón z ničeho nic přerušil svou řeč. Chvíli nepřítomně zíral do prázdna, pak ale pokračoval: "…rozhodl se jednat. Jednou tajně přišel za svým synem a ovládl jeho mysl takovou silou, že nebylo možné se jí vzepřít. Ani to nezkoušel, protože cítil, že je to jeho osud, ale nikdy se nemělo stát, co se stalo."
Gabriela zaujatě poslouchala a pomalu začínala chápat. Byla velmi překvapena a často myslela na Naději. Achaerón pokračoval:
"Krátce po té, co Dahak odešel, mnohem dřív, než stačil jeho vliv zeslábnout mladý titán zabil svou matku. Ale Dahak udělal chybu, protože se velmi zmýlil."
Gabriela viděla, jak jeho oči náhle zalil nevýslovný hněv, který se v zápětí změnil v netušený žal. Využila krátké přestávky v jeho řeči, aby se ujistila o ve svých dojmech, které v ní jeho příběh vyvolal: "Ten titán… To jsi ty? Jsi Dahakův syn?" Sledovala Achaeróna, jen kývnul a dál mluvil ztěžka.
"Když jsem ji viděl padnout k zemi cosi se ve mně zlomilo. Byla to nevýslovná bolest… Její pohled vidím neustále, každý okamžik té nekonečné věčnosti tady. Plný soucitu a lásky… Nebyla v něm žádná hrůza, jen starost, nesobecká starost. A já věděl, že tam dole u mých nohou umírám s ní. Zmocnila se mě strašná nenávist a veškerá síla se obrátila proti svému prameni. Přísahal jsem, že zničím Dahaka, bez ohledu na následky. Ale ať má zloba byla sebevětší věděl jsem, že musím čekat. Vyčkával jsem na nejpříhodnější okamžik, zatímco jsem se přetvářel abych v Dahakovi nevzbudil podezření. Ta chvíle nadešla v boji. Dahak měl převahu. Titáni utržili mnoho těžkých ran, ale byli pružní a brzy se vzchopili. To byla příležitost jak Dahaka zranit. Vzepřel jsem se mu a velmi jej oslabil. …za cenu vlastního zatracení. Uvrhl mě sem a tady jsem zůstal a chátral. Z mé bývalé síly zbývá už jen málo. Už se ani netroufám nazývat titánem. Co se stalo s Dahakem, to už nevím. Vím jen, že nikdy neodpustím jemu a ani sobě ne." Pak se odmlčel.
Gabriela chvíli tiše seděla a přemýšlela. Pak promluvila, ale její nepřátelský tón byl už pryč: "Titáni Dahaka porazili."
Achaerón vzrušeně pozdvihl hlavu ke Gabriele. "Ale nezničili?"
"Ne, zahnali ho. Teď se vrátil."
"…a znovu zplodil následníka. Vůbec se nezměnil." odfrkl si pohrdavě. "Kdo je tentokrát tou další nešťastnou matkou?" zeptal se, přestože nečekal odpověď.
"Já."
Achaerón pohledem přilnul ke Gabriele. "Myslel jsem, žes říkala, že jsi jeho dcera!"
Gabriela se zarazila a náhle mu nerozuměla. Pak jí jako blesk projelo bolestivé uvědomění. "Naděje!" Doslova vyskočila na nohy.
Achaerón pro změnu teď nerozuměl jí. "Co tím myslíš?"
"Ta, kterou jsi viděl vypadala jako já…"
"Ano."
"To byla Naděje. Dahakova dcera." Gabriele to sebralo sílu a zhroutila se zpět na kámen. Seděla s nepřítomným výrazem v tváři. "…a taky má. Doufala jsem, že… Ona je tady? Kde?"
"Nevím. Ona je skutečně tvoje dcera?"
"Vlastně spíš Dahaka než má."
"Pak jsi v nebezpečí."
Gabriela zakroutila hlavou. "Naděje mě nechtěla zabít. Já chtěla zabít ji." Vzhlédla k Achaerónovi, který teď stál nad ní. "…a doufala jsem, že se mi to podařilo."
Achaerón měl z jejího vyprávění smíšené pocity a příliš se v nich neorientoval.
"Musíš být velmi silná, když to dokážeš." promluvil k ní vážně. "…a tvrdá."
"Co?!" vykřikla Gabriela. "Tvrdá?" Přišlo jí to směšné. "Je velké hrdinství, zabít vlastní dceru." Odvětila mu jízlivě i ironicky.
"Neměla jsi možnost volby. Stejně jako já neměl." řekl Achaerón.
"Ale já měla…" oponovala Gabriela. Achaerón nad ní stál, shlížel na ní a mlčel, přemýšlel. Gabriela byla zahleděná do země, jeho si nevšímala.
Pak promluvil: "Máš v rukou moc mi pomoci. Společně můžeme Dahaka zastavit. Pokud se to zavčas podaří, možná pak bude vysvobozena i Naděje."
Gabriela vzhlédla, ve tváři se jí zračil údiv.
"Dahak má nad Nadějí zřejmě větší moc než měl kdysi nade mnou. Možná se poučil s dřívějších chyb."
"Co to říkáš?"
"Když zničíme Dahaka, brzy zmizí i síla která k němu Naději poutá. Pak se možná stane tvou skutečnou dcerou. …a mou sestrou."
Ta slova v Gabriele probudila nový život. Viděla před sebou stát toho netvora, který už z daleka nevypadal tak zrůdně a odpor z ní vyprchával. Cítila příležitost, která z něj sálala. Příležitost, která se neopakuje a byla proto odhodlaná udělat cokoliv.
"Pomoz mi." řekl Achaerón.
Gabriela vstala. "Dobře." |
| |
Stařec přestal vyprávět. Od plotny se ozvalo volání k večeři. Na stole čekalo sedm plných talířů, ze kterých tiše stoupal horký dým. Děti odběhly, ale stařec zůstal zamyšlený ve svém křesle a dál se nerušeně vyhříval ve světle krbových plamenů.
"Pojď taky!" ozval se stařenčin hlas. On však jen zamručel, že ,dnes nebude' a dál už ničemu nevěnoval pozornost. Sám, pak v duchu přemýšlel nad tím, co následovalo. |
|
|
Achaerón vedl Gabrielu temnými chodbami. Jen stěží mu stačila, ale tomu nevěnoval příliš pozornosti. Po celou cestu k ní mluvil.
"…existuje zde zákon. Říká, že každý živý může vysvobodit duši jednoho mrtvého, ale sám pak musí zůstat na jeho místě. Mrtvý ovládne jeho živé tělo, kterému je po krátký čas otevřena cesta zpět na svět. Pokud se mu to podaří včas je volný a všechny jeho dřívější skutky se smažou, tím na sebe vezme osud jeho zachránce, ať už bude jakýkoliv. Pokud se to nepodaří, dojdou zatracení oba."
"To není moc fér." poznamenala udýchaně Gabriela.
"Nikdy, za celou věčnost co jsem tu se to nestalo. Tohle je místo ztracených duší, nejhorších hříšníků a nikdy se sem žádný živý nedostal." zastavil se a významně se podíval na Gabrielu. "Tady není nikdo, pro koho by se kdokoliv živý obětoval. Až teď." Pak pokračoval v chůzi. Gabriela se zamyslela, ale spěšně se za ním opět rozeběhla.
"Nejsem tu dobrovolně! A vůbec… Co chceš udělat se mnou?! Kam jdeme?!" Volala znepokojeně za Achaerónem, když si odvodila význam jeho slov vztažmo ke svému postavení.
"Tobě se nic nestane." uklidňoval ji a ještě víc zrychlil. "Mne tu nedrží smrt, ale Dahakova kletba. Nikdy jsem nezemřel a proto nepotřebuji jiné tělo. Ty jsi tu ale krátce a tak tvé pouto se světem ještě zcela nezesláblo."
"Takže se můžu vrátit?!"
"Pokud už není pozdě. Brána zůstává otevřena tak dlouho, kolik síly pro život máš v sobě. Slabý by neuspěl. Ty otevřeš bránu a projdeme jí společně."
"Jak?!"
"Budeš vědět jak." |
|
|
Brzy se dostali na okraj veliké propasti. Byl to spíše jakýsi tunel, který směrem dolů tvořil nekonečnou propast a směrem nahoru komín. Z obou jeho částí prýštila děsuplná prázdnota a průvan, který hřměl celým obrovským prostorem. Gabriela cítila uvnitř sebe podivný strach, vše co viděla jí nahánělo hrůzu a bylo to neznámé. Snažila se přijít blíže k propasti, ale vichr jí srážel zpět. Achaerón se zastavil a křičel na Gabrielu: "To je to místo!"
"Ale jí nic nevidím!"
"Přímo před tebou, to je brána! Tam musíš skočit! Pokud je tvé pouto se životem pevné, jeho síla tě sama vytáhne zpět! …a mě s tebou!"
"A když ne?!"
"Pak nemáš co ztratit! Pospíchej! Každým okamžikem slábneš!"
Gabriela se snažila přetlačit vítr jenž ji brzdil, ale nešlo to. Rukama si chránila obličej před ostrými poryvy, ale příliš to nepomáhalo. "Nedokážu to! Je to moc silné! Ne - nemůžu!" Povolila a vichr ji smetl k Achaerónovým nohám.
Achaerón viděl, že sama už nemá dost sil. Podal jí ruku. Gabriela se chytila a vstala. "Tvé pouto slábne! Ale snad ještě zbývá možnost! Chyť se!" Achaerón uchopil pevně Gabrielu do náručí a ze všech sil se rozeběhl vstříc propasti. Gabriela zavřela oči a úzkostlivě se k němu přitiskla. Achaerón se odrazil a oba pod sebou ucítili prázdnotu. Sotva však Achaerónovy nohy opustily pevnou zem, z Gabrieliny hrudi se rozzářilo oslňující světlo a oba je zcela pohltilo. Gabriela ztratila pocit tělesnosti a na okamžik ucítila jak téměř nekonečnou rychlostí stoupá. Nic neviděla ani nic neslyšela. Jen cosi cítila, ale nemohla to nijak pojmenovat ani pochopit. Bylo to však nekonečně nádherné. Pak vše zmizelo a její vědomí zkalila temnota.
Pak opět procitla. Neměla přehled o čase ani o prostoru. Ani o sobě přehled neměla. Věděla jen, že je čirou myslí a letí. Pod sebou viděla oceán. Byl dokonale průzračný a klidný. Nicotné vlnky, dříve nepoznanou rychlostí, mizely vzad. Letěla vysoko, i když nebylo nic podle čeho by se dala ta výška měřit. Nebe nebylo. Usmyslila si a jediná sebe jemnější myšlenka ji v mžiku umožnila sestoupit těsně nad hladinu. Bylo to úchvatné a krásné.
Pak hladina začala mizet. Objevilo se nebe, ale opět sobě nemělo protikladu. A ona stále letěla, skrze stříbrně se třpytící oblaka a ta za ní mizela a objevovala se další a další v pestřejších barvách, než jaké si kdy byla schopna představit.
Brzy ale zmizelo i to a zjevila se země. Nejprve rovná, pak zvlněná. Jedna barva střídala jinou, jako by celá byla porostlá různorodou květenou. Uviděla před sebou vysoké šedomodré hory. Byly jasné a svou čistotou zářily do všech stran. A ona letěla mezi nimi a žasla. Náhle zmizela i země.
Chvilku temnoty proťala nevýslovně jasná, ale neoslňující záře. Gabriela chtěla pojmenovat její odstín, ale nenalézala nic, byť jen přibližného významem. Všude kolem byla duhová světla, která jasně a proměnlivě zářila a odevšad šlehaly obrovské plameny. Gabriela cítila nevýslovné štěstí.
Když i toto pohaslo, rozprostřela se všude prázdnota. Gabriela si přestala uvědomovat rychlost, jakýkoliv vjem, cokoliv, čeho by se její mysl mohla držet, čím by mohla přežívat. Ztratila veškeré pojmy i pojmy o sobě a myšlenka "Gabriela" byla jen stínem, který se rozplynul. Přesto ale stále žila, byla vědoma. Pak už jen byla a vlastně ani nebyla, ona sama nevěděla a bylo jí to jedno. To trvalo nekonečně dlouho a nekonečně krátce zároveň a pak to skončilo. |
|
|
Achaerón se pomalu zvedl ze země. Kolem byla nízká, nadýchaná tráva. Rozhlédl se kolem, cítil čerstvý vzduch, takový, jehož chuť už dávno zapomněl. Spatřil své ruce. Už to nebyly ruce netvora. Vypadaly téměř jako ruce lidské. Jen z bývalé velikosti titána příliš nepřibylo, ale to mu bylo jedno.
Nedaleko, jen pár kroků od sebe uviděl ležet bezvládné Gabriely tělo. Přiskočil k ní a její hlavu opatrně vzal do svých mohutných dlaní. Gabrielou projel tenký záchvěv a na to se probrala. Otevřela oči. Nad sebou uviděla Achaerónovu tvář, čistou a neznetvořenou. Opřela se o lokty a vstala. Cítila se trochu malátně a nejistě. Příliš rychle odvykla pocitu tělesnosti a tak si náhle připadala neohrabaně a těžkopádně. Brzy se to však srovnalo a jejími svaly se rozlila bývalá síla. Jen co si prohlédla Achaeróna rozhlédla se kolem. Stála nedaleko vrcholu mírného táhlého kopce. Místo nepoznávala. Oba dlouho mlčeli a komunikovali pouze pohledy.
Z ticha odkudsi poznenáhlu vytanul hluk. Nebyl to neznámý hluk. Byl to hlas boje. Gabriela přestala rozjímat nad sladkými pocity a rozeběhla se směrem odkud vycházel. Bylo to kdesi na druhé straně kopce. Když doběhla až na vrchol, pod ní se rozvinul svah, pomalu stékající do vzdušného otevřeného údolí. Tam uviděla několik desítek lidí, pronásledovaných jezdeckým oddílem. Jezdci je štvali jako zvěř při honu a co chvíli, některý z pronásledovaných padl k zemi, kde jistě nalezl smrt pod kopyty koní.
Gabriela ucítila za zády stát Achaeróna. Vzhlédla k němu. "Co je to?!"
Achaerón pozoroval. "Nevím."
"Nemůžeme tu přeci jen tak stát?!" Obořila se na něj Gabriela.
Achaerón odpověděl mlčenlivým pohledem.
"Musíme něco udělat!"
"Ne." zarazil ji Achaerón. "Podívej…" a ukázal kamsi dolů doleva, směrem jímž pronásledovaní prchali. Gabriela uviděla opevněný tábor, spíše však město. Jeho hradby se rozevřely a z nich vyrazil další, početnější jezdecký oddíl v protiútok. Pronásledovatelé se zastavili, obrátili a stáhli se zpět. Jezdci z tábora je nepronásledovali. Pobrali raněné a mrtvé a živé doprovodili do bezpečí. Brána se opět uzavřela.
Gabriela se tázavě podívala na Achaeróna.
"Pojď." řekl stroze Achaerón a svým dlouhým krokem vykročil po svahu dolů. Gabriele opět nezbývalo, než jej následovat. |
|
|
Když se přiblížili k hradbám, ozval se z jedené ze strážních bašt hlas: "Kdo jste a co chcete?!"
Achaerón mírně rozpažil ruce, aby bylo zjevné, že přichází neozbrojen a odpověděl: "Nejsme nepřátelé! Pusťte nás dovnitř!"
Voják na stráži si oba příchozí prohlédl. Nebylo jim z té vzdálenosti vidět do tváře, ale očividně přicházeli bez zbraní. "Koho hledáte!"
"Někoho, kdo to tu vede!" odpověděl Achaerón. Gabriela ho bedlivě po celou tu dobu sledovala a zdrženlivě mlčela.
"A co mu chcete!" pokračoval nedůvěřivý hlas strážníka.
"To řeknu až tvému pánu! Otevři!" Zahřměl Achaerón. Voják si cosi zamručel a vypustil z bašty rozkaz: "Otevřete bránu!" Masivní vrata se krátce na to rozestoupila a Achaerón s Gabrielou vešli dovnitř. Brána se za nimi s třeskotem zabouchla. Ocitli se na prostorném dvorci coby terč četných pohledů.
Gabriela se nadechla, na jazyku s otázkou: "Co dál?", ale dříve než stačila vypustit hlásku zvolal jeden z pokukujících vojáků: "To je ona!" a ukázal přímo na ni. "Ta nová Dahakova kněžka!" a v další okamžik už stáli oba, jak Gabriela tak Achaerón obsypáni zlověstně čnícími čepelemi.
Gabriela stála jako opařená. "Hej!" ohradila se uraženě "My přišli v míru! Nejsem ničí kněžka, natož Dahaka! A můžete si ty věci strčit jinam?!" křikla a dotčeně rukou odstrčila jednu z čepelí trčící jí přímo do obličeje. V tom se houf vojáků rozestoupil a před Gabrielou stanul důstojník, pravděpodobně velitel zdejší osádky. Odměřeným pohledem si oba prohlédl. Achaerón mlčel, z jeho pohledu důstojníkovi tuhla krev v žilách. Stačil krátký pohled do jeho zatažených očí aby se ho zmocnil tísnivý pocit, jakoby hleděl do chřtánu nejtemnějších pekel. Cítil Achaerónovu převahu a tak bázlivě strhl pohled ke Gabriele. "Tomu se mi nechce věřit!" promluvil jízlivým tónem. "Taková pocta. To Dahak tě posílá, mrcho zákeřná?!"
V Gabriele se vzedmula vlna hněvu, ale ovládla se dřív, než by řekla něco čím by situaci ještě víc zkomplikovala.
"Budeš mít co vysvětlovat. Odveďte je k Zidovi!" rozkázal důstojník a ustoupil stranou. Gabriela ucítila v zádech ostrý šťouchanec a nedobrovolně vyrazila vpřed. Achaerón Gabrielu následoval hrdým a pevným krokem, netečně k nadrženému popichování.
"…určitě ho to bude moc zajímat." dodal velitel, už sám pro sebe, když jej oba zajatci minuli, obklopeni sevřenou eskortou a na jeho zarostlé tváři se objevil tichý vítězný smích.
Cestou Gabriela pohledem přelétala po kolem stojících staveních. Většina z nich byla roubená, zděná jen zřídka. Při jejich zdech se směrem do ulice hustě tlačily chatrné přístřešky z plátna a nahrubo opracovaných dřevin. Celé to na ni působilo jako malé, narychlo zbudované obrněné město. Nevyhnula se přitom zvědavým pohledům přihlížejících lidí. Často byli otrhaní a špinaví, pohublí a zesláblí. Gabriela přes nevlídné zacházení cítila soucit a napadlo jí, že asi nemají lepší volbu, než žít tady, ve špíně a nemoci. Uviděla malou holčičku, která se tiskla k maminčině sukni. Vzrušeně sledovala Gabrielu a oči jí jiskřily. Gabriela vzhlédla k Achaerónovi a tiše promluvila: "Myslíš, že by se Naděje mohla dostat z podsvětí zpátky?"
Achaerón se podíval na Gabrielu, odpověděl: "Nevím jak…"
Záhy došli na malé náměstí, spíše nádvoří, v jehož čele stála pravděpodobně nejhonosnější stavba, kterou bylo možné ve zdejších podmínkách spatřit. Před ní byla malá tribuna a na ní skromný trůn. Tam seděl muž v naleštěné zbroji s ozdobnou helmicí a kolem postával hlouček jeho nejbližších nohsledů. Oba předvedené si důkladně prohlížel. Od prvního okamžiku náležela jeho pozornost Gabriele.
Odkudsi z pozadí davu provázejícího zajatce se vynořil onen důstojník a čilým krokem zamířil k tribuně. Přiskočil ke trůnu, naklonil se ke svému pánu a cosi mu pošeptal. Pak se odtáhl a zůstal mu po jeho pravém boku. Pán vstal a vykročil vstříc Gabriele. Zastavil se těsně před ní a ostrým pohledem se jí zapřel do očí.
"Neseš mi zprávu?"
"Nenesu žádnou zprávu." začala Gabriela "To celé je nějaké nedorozumění. Pust nás a vysvětlím k čemu tu nejspíš došlo."
"Myslíš, že ti budu věřit!" zakřičel a prstem ukázal kolem dokola na všechny přítomné. "Vidíš? Vidíš je?! Nemají nic, hladoví a jsou nemocní! Dahak už si vybral dost životů a my mu obětovali! Nemáme co jíst, protože o jediné zásoby, které jsme měli jsi nás připravila při včerejším útoku! Měli jsme dohodu, že nás necháte být, když vám budeme obětovat, ale my už nemáme co dát!"
Gabriela tiše sledovala svaly, pnoucí se v jeho tváři a v očích viděla zoufalství.
"Lidé jsou nemocní a umírají." Opakoval sklíčeně. "Už nemáme co dát." Otočil se ke Gabriele zády a vrátil se na svůj trůn. Pak si znova oba prohlédl a k Achaerónovi řekl: "Nevím kdo jsi obře, ale zemřete oba. Odveďte je a popravte." rozkázal ledabyle. "Třeba si Dahak rozmyslí další porušování dohody."
"Počkejte!" vykřikla Gabriela, když jí strážník trhl za pouta. Vyslechni mě! Jen mě vyslechni!"
Ale nikdo ji neposlouchal. Achaerón nepromluvil a ač by to bylo v jeho silách nebránil se. Jeho tvář však byla temná a hrůzná.
"Ne! Nechte toho! Okamžitě je pusťte!" ozval se odkudsi stařecký hlas. Vojáci povolili a všichni se obrátili za hlasem.
Na tribunu, ke trůnu se horlivě o berli sápal dlouhovousý prošedlý stařec v bílém mnišském rouchu. "Cožpak jste slepí!"
"Romuxi! Co tu děláš!" okřikl Zid starce.
"Hlupáku! Nemáš oči! To není ona!" chrlil ze sebe přísně.
Gabriela zaujatě sledovala starcovo počínání.
"Neslyšíte?! Okamžitě je pusťte!" rozkázal nesmlouvavě mnich.
Zid vyskočil ze svého trůnu. "Co to děláš?! Zbláznil ses?!"
"Pozor na jazyk mladíku!" ohradil se. "Sice si už nevidím pomalu na špičku nosu, ale pořád poznám přátele od nepřátel, na rozdíl od tebe! Máš zdravé oči a na co ti jsou když za nimi není mozek! Jak ty ses mohl stát vůdcem to nechápu." žehral stařec. Zid stál vedle shrbeného mnicha náhle jako malý kluk. Ničemu nerozuměl, ale uznával starcovu autoritu a tak zavelel, byť proti svému přesvědčení: "No tak je pusťte."
Gabriela si promnula uvolněná zápěstí a vzhlédla k zachránci.
Stařec pokynul a řekl k cizincům: "Následujte mě. Prosím…" dodal zdvořile a otočil se k odchodu. …a Gabriela s Achaerónem ho následovali. |
|
...na
Bratr - část II. >> |
|