|
|
||
Bratr - část druhá |
||
|
"Ta co si s ní Gabrielu spletli byla Naděje, viď dědečku!" ozval se jeden z prapotomků, kteří po večeři již opět seděli u krbu kolem rozvrzaného křesla. "Ale, ale… Nepředbíhej. Všechno se dozvíš včas." "Jak se Naděje dostala zpátky na svět, jsi nám neřekl, dědečku!" ozval se jiný. "Neptej se, všechno se dozvíš. Ale máte pravdu…" uznal stařec "Byla to opravdu Naděje. Ostatně, s nikým jiným, by si Gabrielu asi nikdo splést nemohl." pousmál se, pod svým hustým plnovousem. "Takže Gabriela se svým velkým společníkem seděla u stolu, v šeru velké místnosti, kam ji ten starý mnich Romux zavedl a poslouchala co jim říkal…" |
||
|
"Je to asi pět let, co Dahak přišel. Tehdy nikdo nevěděl co je zač a tak nepředstavoval hrozbu. Zem byla rozdrobená a třenice mezi majetnými rody nikdy neustávaly. Byla to země všech a zároveň nikoho. Dahak přislíbil, že zjedná mír a pořádek, že sjednotí zemi. No, to se mu opravdu podařilo," ušklíbl se stařec "jen trochu jinak, než sliboval. Každý se staral jen o to své a proto, když vznikl nový kult - kult Dahaka, nikdo mu nevěnoval pozornost." "Jak Dahak přišel?" zeptala se Gabriela. "Existuje, tedy existoval" opravil se stařec "tu jeden kněžský řád. Kdysi byl uznávaný a měl moc, ale ty časy už dávno minuly. Dahak pro ně představoval příležitost, jak znovu získat ztracený post. Provedli patřičné rituály a Dahak vstoupil. Někteří z řádu nesouhlasili, tak byly obětováni, nebo prostě zavražděni. Mě by se jistě stalo totéž, ale naštěstí jsem byl toho času na cestách." "K nám se Dahak nedostal…" poznamenala Gabriela. "K vám?" zbystřil stařec. "Do našeho světa." upřesnila Gabriela. "Jestli to co říkáš je pravda, musí být tohle nějaký jiný svět, než ten náš." "Pověz mi o něm!" dychtil stařec. "Později. Spíš mi řekni, jak jsi mě rozpoznal." "To nic nebylo." mávl nicotně rukou. "Tvá aura je čistá. Její aura je posedlá černým stínem - Dahakem." Pak se podíval na Achaeróna, který po celou dobu jen poslouchal. "Ale tvá aura je pro mě nečitelná, obře. Pověz co jsi zač?" "Syn Dahaka. Zavržený syn." Starce ta slova zaskočila. Gabriela ale jeho úžas přerušila: "Byla řeč o obětech…" "Musíme Dahakovi obětovat a on nás nechá žít." "Co je to za život?" řekl tiše Achaerón. "Za moc nestojí, ale je to život." odvětil stařec. "Zkusili jste se bránit?" řekla Gabriela. "Ano. …a tohle je výsledek. Z počátku byl Dahak slabý, tehdy by byl odpor možný, ale teď už je pozdě. Příliš zesílil a jeho kult převzal vládu nad světem." dokončil sklesle. "Pověz mi ještě něco. Naděje - ta co vypadá jako já… Kde se tu vzala?" "Nevím. Prostě tu najednou byla. Je to pár dní. Ihned se rozneslo, že má Dahak novou kněžku. Říká se o ní, že má být příští královnou. Já ji viděl. Je velmi mocná, ale její moc s časem ještě vzroste." vykládal ustaraně. "Posliš…" pozdvihl ukazováček ke Gabriele "Jak to, že jste si vy dvě tak moc podobné? Najednou se tu objevíte, od pohledu k nerozeznání…" "Je má dcera." odpověděla Gabriela. "Teď tomu už vůbec nerozumím!" vykřikl stařec. Gabriela se podívala na Achaeróna. Výraz v jeho tváři ožil: "Naděje mluvila pravdu. Dahak jí pomohl. Bude to těžší než jsem myslel, střeží si ji a nedá na ni dopustit. Pokud je tohle svět Dahaka je jasné odkud bere sílu pro ovládnutí našeho světa. Když ho přemůžeme tady, zeslábne a jeho moc zmizí." "Jak?" řekla Gabriela. "Vždycky existuje způsob, navíc neví, že jsem se vrátil." odpověděl Achaerón. "Ano… Možná máš pravdu!" ožil stařec. "Existuje jedna legenda…" "Jaká legenda?" ozvala se Gabriela. Mnich zapátral v zaprášených pamětech. "Povídalo se, že když jeden ze čtyř mocných bohů sestoupil z nebe dolů, aby stvořil svět, vytesal do kamenné desky magickou formuli, která měla chránit jeho dílo před zhoubou. Když ji někdo přečte, bude muset sám bůh znovu sestoupit a zažehnat hrozbu. Aby však deska nepadla do nepravých rukou, ustanovil dva své nejbližší anděly hlídači ,pokladu' - jak se desce začalo říkat. Jenže ty se v průběhu věků někam ztratili a deska s nimi." "Pokud existuje hrozba, musí se objevit i deska." řekl sebejistě Achaerón. Obrátil se na starce: "Mluví se v té legendě o nějakém místu, nebo…?" Stařec zakroutil hlavou. "Je to jen legenda. Možná nic takového ani nikdy neexistovalo." "Ale možná ano." dodala Gabriela. "Možná…" uznal mnich. |
||
|
"To je hloupost!" zahřměl neurvale jeden z vrchních důstojníků Dahakovy armády, pěstí udeřil do stolu a vstal. "Na nic jsem se tě neptala." řekla ledově Naděje, stojící v čele robustního stolu. Důstojník stál s nehybně nenávistným výrazem ve tváři, pohledem připoután k Naději. "Sedni si, nebo odejdi." řekla stroze. Důstojníkova hrdost zakoušela muka, ale nakonec pokořeně uposlechl a usadil se. Jiný důstojník, sedící po Nadějině levici promluvil: "Když dovolíš, nač by byla bitva se Zidem? Nemáme nic co získat a oni nemají co ztratit. Jejich národ pomalu vymírá, odkud budeme další brát obětiny pro Dahaka?" "Dahak je už silný dost. Další oběti nejsou nutné. Zidův lid už není užitečný." "Když je všechny vymítíš," ozval se další důstojník z pravé strany stolu "čemu pak budeš vládnout? Pustině?" "Nehodlám tu ničemu vládnout. Brzy se vrátím kam patřím, s tímhle ztraceným koutem existence si pak dělejte co chcete." Krátce se odmlčela a prohlédla si všech dvanáct důstojníků kolem stolu. "Vojsko je připravené, zítra zaútočíte." Ozval se souhlasný, ale nedobrovolný hlahol. Zasedání skončilo. |
||
| "Zidovi špehové pracovali rychle a dobře." povídal stařec "Proto ještě toho večera se městem rozneslo co se na druhý den chystá. Zidův lid strádal a tak strádala pochopitelně i armáda, ale stále, alespoň jak každý doufal, zůstávala dost silná na to, aby mohla čelit nájezdům Dahakových hord. Zid celý večer přemýšlel a rozmlouval se svými rádci, včetně starého mnicha. Achaerón s Gabrielou zatím vymýšleli vlastní plán…" | ||
|
Nad městem se smrákalo. Ulice byly chmurné a pohled kamkoliv působil smutně a trpce. Gabriela s Achaerónem po boku se procházela mezi staveními a dívala se jak se vše pozvolna a tiše mění v prach. "To místo umírá." řekla Gabriela. "…a brzy zemře, pokud Naděje zůstane Dahakovou vykonavatelkou." "Jak to myslíš?" "Přemýšlel jsem o zítřku." Gabriela poslouchala. "Musíme zajmout Naději a držet ji z Dahakova dosahu. Alespoň nějaký čas." "Pokud Dahakova moc sahá všude tak…" snažila se cosi namítnout. "Tohle je zřejmě poslední místo, kam přístup nemá," skočil jí do řeči "Kdyby totiž měl, vzal by si co by si umyslel a nesliboval by lidem život za obětiny. A ještě něco…" "Co?" "Pokud je alespoň trochu pravdy na tom co ten starý mnich říkal a deska skutečně existuje…" Gabriela se zastavila a sama dořekla, co měl Achaerón na jazyku: "Pak ji musí mít Dahak, když ovládl celý svět." "Správně. Pokud není tady - a to není, má ji Dahak. Jak ho znám, její získání bylo to první o co mohl usilovat, když se dostal k moci, protože jedině pak si mohl být jistý, že je jeho pozice neochvějná." "Pokud ta deska existuje…" oponovala skepticky Gabriela. "Existuje." dodal sebejistě Achaerón. |
||
|
Otevřeli se velké dveře a do trůnního sálu, kde porada probíhala vstoupili Achaerón s Gabrielou. Celé osazenstvo, včetně Zida vzhlédlo od velikého stolu s bitevním plánem ke vstupním dveřím. "Děje se něco?!" zeptal se Zid. Achaerón stanul několik kroků před vůdcem: "Víme jak Dahaka porazit." "To my taky." řekl Zid a přizval oba k bitevnímu plánu. Zid se ujal slova a začal vykládat plán zítřejší bitvy, když ho po pár slovech Achaerón zastavil: "Musíme získat Naději a jistý…" Achaerón hledal nejvhodnější výraz "…artefakt." Romux bedlivě naslouchal a byl velmi zaujatý. "Jaký artefakt?" zeptal se Zid. "Romuxi…" předal Achaerón slovo mnichovi, o němž věděl, že mu rozumí. Romux se ho ujal a ve stručnosti všem vylíčil oč jde. "To je jen pohádka…" odporoval Zid, postrádající v legendě racionální základ. "Řekněme, že ne" pokračoval Achaerón "a Dahak jí našel a dobře jí střeží. Když budeme mít desku, budeme mít Dahaka." "To je jen domněnka." stál si Zid za svým. "S tím bitvu nevyhrajem." "Je na vás vyhrát bitvu. Na nás," podíval se krátce na Gabrielu "je proniknout až k Dahakovi a sebrat desku." Pak se rozhlédl po všech zúčastěných. "Zná někdo z vás to místo?" "Já ho znám!" ozval se jeden z ozbrojenců. "Byl jsem špeh - jeden z jejich vojáků, než mě odhalili a já uprchnul." "Dobře," řekl Achaerón "půjdeš s námi." "Já také půjdu!" vykřikl důležitě Romux. "Jejich sídlo odedávna patřilo našemu řádu, a tak to tam musím znát ještě líp než on!" ukázal na dotyčného bývalého špeha. "Navíc jsem jediný, kdo se vyzná v dějinách a písemnictví. Pokud nápis na desce bude někdo schopen přečíst, budu to já!" Achaerón kývl. "Dobře." Pak se obrátil zpět na Zida s otázkou: "Máš zprávu o tom, jestli se Naděje bude účastnit bitvy?" "Není válečnice!" skočila do hovoru Gabriela. "O ničem takovém nevím." odpověděl Zid. "Pak se nám snad podaří získat Naději i desku." řekl Achaerón. "…a Dahak padne." dodala významně Gabriela. Zid se na oba pochybovačně podíval. "Doufám, že víte co děláte." Oba mu odpověděli mlčením, ale Achaerón se tvářil jistě. |
||
| Druhého dne, brzy z rána - ještě před rozbřeskem, vyrazily Dahakovy obrněné oddíly směrem k městu. Naděje s nimi nebyla. Věděla ale o všem co se děje. Nepochybovala, že tažení bude úspěšné. Stála u okna a dívala se jak se po písčitém dně široké planiny, podél obzoru lemované šedým skalistým pruhem, sunou černé proudy obrněnců. K městu to nebylo příliš daleko. Její dlouhý ušlechtilý kněžský šat se poklidně třepotal v pomíjivém ranním průvanu a dělal ji vyšší, než skutečně byla. Tou dobou už byli Achaerón s Gabrielou, Romuxem a bývalým Zidovým zvědem - Tripostem na cestě k Dahakově pevnosti. Pro nepozorovaný vnik na nepřátelské území použili nedalekých skalních rozsedlin, které se na míle táhly napříč oběma územími. Každý měl svého koně, takže cesta ubíhala rychle, navzdory členitému terénu. Tripostos vedl celou skupinu, za ním Achaerón, obtěžkán novým nadrozměrným mečem, pak Gabriela s náhražkou své vlastní amazonské hole a nakonec starý mnich a jeho bachratá poutní berla. Gabriele se honily hlavou podivné myšlenky. Snažila se nepřemýšlet nad tím co všechno je může potkat a proto myslela na Xenu. Najednou jí bylo teskno. Vzpomínala a doufala, že to tehdy, když padala, nebylo naposled co Xenu viděla. Tak moc chtěla být zase s ní. Představovala si, jaké by to bylo, slyšet odněkud letět její šakram a znít její bojový křik. Rozhlížela se po skalách kolem. Byly pusté a měla pocit, jako by se na ní dívaly a chtěly jí rozdrtit ve svém sevření. "Xeno, kde jsi…?" povzdechla si tiše a dál se nechávala nést kamsi Dahakovi vstříc. |
||
|
Před městskými hradbami čekala Zidova armáda. Sám Zid stál ve svém válečném voze, s několika vrchními důstojníky v čele celé té masy. Nad hlavami vlály prapory a k nebi čněly hroty kopí. Čelní linie tvořily obrněné vozy, za nimi čekali lukostřelci, pak jízda a pěší oddíly. Svahy po obou stranách města byly prázdné. Údolím, vstříc vojsku se tryskem hnal jediný jezdec. Jeden z důstojníků na něj ukázal prstem. Zid jej sledoval. Když se víc přiblížil bylo vidět, že mává rukou. Když se přiblížil ještě víc začalo doléhat jeho volání: "Blíží se!" Brzy dorazil až k Zidovi a udýchaně pravil: "Jsou tady. Asi tři míle odtud." "Kolik?" zeptal se Zid. "Všichni," odpověděl jezdec. Zid kývl, jezdec trhl uzdou a zmizel někde mezi vojáky. "Jak jsme předpokládali," poznamenal důstojník po Zidově levici. "Alespoň budou mít Tripostos a jeho skupina volnou cestu." odpověděl mu Zid. "…a když neuspějí? Můžeme je porazit?" "Doufej, že uspějí." |
||
| Vojsko se blížilo pomalu, ale jistě. Daleko za ním se táhl široký podupaný pruh země. Kroky zvolna splývaly v míle a tak se před Dahakovo armádou brzy rozevřelo široké a velmi dlouhé zelenavé údolí, na jehož druhém konci stálo město, zatarasené Zidovým vojskem. | ||
| Zid, stejně jako kdokoli jiný, s napětím sledoval jak v dálce před ním pomalu zaplavuje údolí černá vlna, rozlévající se po celé jeho šířce. Zid náhle viděl kolik to znamená, když se řekne ,všichni' a bylo to hodně. Nechtěl si připouštět pochybnosti, byl to bojovník a co víc, vůdce, ale strach měl, ač nepřiznaný. A měl ho asi každý. Nepřátelská přesila nenabízela nikomu povzbudivý pohled. Ale s vědomím, že nikdo z nich nemá co ztratit, byli Zidovi vojáci odhodlání bít se, až do konce a za žádnou cenu neustoupit. Konec konců, jejich odhodlání bylo to jediné co měli. | ||
|
Jak cesta plynula skaliska se více rozestoupila a pozvolna, stále víc začínala splývat s pouštním pískem, který záhy vystřídal zeleň. Cesta teď byla širší a proto mohli jet všichni vedle sebe. Nedlouho po tom, co se objevil první písek je cesta skalami dovedla k cíli. Průsmyk se rozšířil a jeho ústím bylo vidět samotnou Dahakovu pevnost. Tam se zastavili. Gabriela užasle zírala na to nevídané dílo. Černé a vysoké zdivo bezpočtu útlých věží zářilo svou temnotou daleko do bledé pouště. Stavba samotná svou vznosnou mohutností diktovala krajině, od k obzoru k obzoru její ráz, děsivý ráz. Gabriela měla pocit, že kdyby měl Dahak domov, snadno by si dokázala představit, že by to bylo právě zde a v tu chvíli byla ráda, že je součástí jiného světa. "To je ono," řekl Tripostos. "Stará Citadela, hlavní sídlo Dahaka." "Citadela…" hlesla Gabriela. "Kdysi patřila našemu řádu. Ale tehdy… tehdy vypadala jinak." vyprávěl Romux. Díval se do jejích temných věží a zasnil se: "Pamatuju si jak byla krásná. Jako maják na pobřeží. Přesně tak vypadala! Byl to maják na břehu pouště, který zářil daleko… Daleko pro všechny, kteří putovali okolními písky. Její zdi byly bílé jako sníh! Né jako teď," klesl na hlase. Podíval se na Gabrielu a Achaeróna, který stál hned vedle ní a pokračoval: "Temnota která se skrývá uvnitř je tak mocná, že i taková stavba jako Citadela podlehla jejímu vlivu. Bílý kámen zčernal jako uhel a místo naděje teď představuje hrozbu." "Jak ironické," pousmála se smutně Gabriela "že právě Naděje představuje hrozbu." "Jak se dostaneme dovnitř?" obrátil se Achaerón na Triposta. Tripostos ukázal kamsi nalevo od Citadely, kde se táhl nevysoký skalistý pruh. "Tam, na druhé straně toho masivu je tajná chodba. Musíme jet podél skal a pak trhlinou projet na druhou stranu." "Jak moc je ta chodba tajná?" zeptal se skepticky Achaerón. "Pro naše účely bude stačit. Jen klid," odpověděl Tripostos. "Tak pojďme! Nemáme čas!" Zavelel Achaerón a kopl svého koně do slabin. Všichni čtyři vyrazili tryskem do pouště. Záda jim zakryl šedožlutý oblak, který se jen pomalu opět usazoval k zemi z níž povstal. |
||
|
Nad údolím hřměl bojový křik. Obě vojska se dala do pohybu. Těžké válečné vozy se řítily vstříc početné černé jízdě. Nad hlavami všech krvelačně kroužily ostří klání dychtivých zbraní. Začala bitva. Rozbouřené davy se brzy smísily a začala téct krev. Rachot, křik a šílená sebevražedná vášeň byly všude kolem a pro nikoho nebylo úniku. Zid sám ve svém voze bil svým mečem do černé vřavy jako ďábel. Kopyta páru jeho koní a kovaná kola jeho vozu nelítostně drtily nepřátelská těla, která se jim pletla do cesty. Od ostrých růžic trčících široko do stran z os kol stříkala krev, jak jejich rotující hroty rozdíraly tkáně přisluhovačů temna. Zbytek jeho těžké jízdy se bil nejinak. Ale nepřítel nebyl o nic slabší. Dlouhá a hbitá kopí, věnčená černými stuhami bodala s obratností vosího roje do Zidových vojáků. Zem se pomalu, ale jistě plnila těly raněných a padlých. Každá minuta znamenala mnoho lidských životů. Zid plně spoléhal na Triposta a jeho různorodou družinu. Početní převaha nedávala Zidovi velké šance na vítězství, tak se snažil alespoň získat čas a zabít jich co nejvíc. |
||
|
Dva páry koní se hnaly pouštním pískem podél nízkých pískovcových skalisek. Gabriela se snažila zapomenout, že je Citadela nablízku, protože vždy když k ní vzhlédla měla pocit, že je pozoruje. Tripostos brzy stočil svého koně kamsi do nitra masivu. Ostatní ho následovali. Nízko nad povrchem pouště se ocitli na dně úzké pukliny. Byl to spíše tunel, přímý a dobře sjízdný, z jehož druhého konce volně proudilo světlo vstříc poutníkům. Dunivá ozvěna kopyt brzy utichla a oni se ocitli na druhé straně. Dál, směrem odtud rychle ubývalo písku a zeleně přibývalo. Byl to skutečně břeh pouště a pohled pryč od ní působil optimisticky a vlídně. Gabriela vzhlédla k hřebenu. Byla ráda, že alespoň na okamžik ztratila Citadelu z dohledu, anebo snad, že Citadela ztratila z dohledu je? Tripostos je vedl dál po kamenitém svahu nahoru, do masivu. Uzoučká, sotva viditelná stezka, spíše výmol mezi jednotlivými balvany stoupala příkře a jelo se po ní špatně. Písek a drobné kamení se neustále sypaly dolů a kopyta podkluzovala. Něco nad polovinou výšky Tripostos zastavil a seskočil z koně. "Jsme na místě." řekl a přistoupil ke skále. Před ním stál velký balvan, jako kterýkoliv jiný, na pohled zpola zakleslý do podkladu. Achaerón a Gabriela sledovali co bude následovat. Romux to věděl, sám znal Citadelu dobře a s ní a všechny tajné cesty. Až když Gabriela přijela blíž uviděla, nápaditý hrbolek na povrchu balvanu. Tripostos jej obouruč uchopil, pevně sevřel v dlaních a pomalu s ním začal otáčet. Pak ustoupil a balvan se pohnul. Z nitra skály se nesla dlouhá ozvěna, jak se balvan sunul z cesty stranou. Zastavil se a vchod byl volný. Achaerón seskočil z koně. Pak i Gabriela a Romux, který se zněj spíš za úmorného hekání svalil. Tripostos vstoupil dovnitř a na to zmizel ve tmě. Gabriela se zastavila před vchodem a zahleděla se do neprostupné tmy. "Triposte?" zvolala dovnitř. Pak se uvnitř rozsvítilo světlo, načež se Tripostos opět ukázal ve vchodu a v ruce mu divoce hořela louče. Pokynul na ostatní: "Následujte mě." Jeden za druhým vstoupili do chladného podzemního tunelu. Ušli několik kroků, když se za nimi ozvalo hlasité burácení zavírajícího se vchodu. Kámen zapadl na své místo a náhle nebylo slyšet nic než tiché praskání ohně a písku pod podrážkami. Tunel klesal kamsi do temných hlubin souvislým rovným svahem, krom rudého mihotání plamenů na stěnách nebylo vidět nic. "Jak je to daleko?" řekla tiše Gabriela. "Chvíli se projdeme," odpověděl hlasitěji Tripostos, "asi tak půl míle. Tunel vede přímo," ukázal rukou do tmy před sebou, "takže Citadela je teď rovnou před námi." "Její podzemní katakomby sahají v několika patrech až za její zdi," vysvětloval Romux Gabriele. Samotná Citadela je jen srdcem celého podzemního komplexu. Kolem jsou rozsáhlé labyrinty, které ani já neznám. Kdo neví kudy jít a jak se jim vyhnout… nikdy se odsud nedostane." "Ještě, že my to víme," poznamenal suše Achaerón. |
||
|
Uvnitř Citadely vládlo ticho. Nespočetné sály zely prázdnotou, zůstalo jen několik řádových kněží, většinou zahloubaných do svých motliteb a meditací, a Naděje. Byla sama, nachově oděna, ve vysoké síni, jednou ze stěn ústící velkým výklenkem v jakousi kapli. Stála u okna, štíhlého a velmi vysokého a stále se dívala ven. "Blíží se," řekla tiše, jakoby sama pro sebe. "Ano, blíží. Už brzy budou tady," ozval se za ní hluboký a burácivý hlas. Otočila se. V kapli, nad oltářem, nad nímž se netradičně klenul veliký prázdný portál, plál nespoutaný plamen. Přistoupila k němu. Oheň vyplňoval téměř celou kapli až ke stropu. Z něj občasně vystupovaly ostré zrůdné rysy obří hlavy. Jen dvě sytě rudé oči stály nepohnutě a jasně a shlížely na Naději. Byl to Dahak. "Je to jak jsi chtěl," řekla Naděje. "Teď mi ukaž mé dítě." "Později. Ještě vydrž," odpověděl Dahak. "Proč mi upíráš co mi patří?" zeptala se Naděje. "Ještě není čas, až zvítězíme, vrátíš se zpět do Řecka a společně pak dokončíme, co je započato. Až mi nic nebude stát v cestě dostaneš ho zpět." "Proč? Vzal si mi mé dítě, teď ho chci." "Nebylo by bezpečné, aby zůstalo s tebou. Pro vás oba." "Myslím, že to tak není." "Co… myslíš?" Chvíli nastalo ticho. Pak promluvila: "Achaerón měl pravdu…?" Dahakovy oči se stáhly. Zíral z nich úžas a znepokojení. Mlčel. "Využíváš mě… Zachránil jsi mě jen proto, že mě potřebuješ. Nezáleží ti na mě, ani na mém dítěti, jen na tom co chceš. Celou dobu jsem jednala podle tebe." Naděje se odmlčela, v její tváři se objevilo napětí. Pak se tón jejího hlasu změnil, zněl klidně ale výhružně: "Beze mě se ti to ale nepodaří…" Dahak neodpovídal. Jeho dvě temně rudé oči nehybně spočívaly na Naději. Jejich pohled se jí pomalu stále hlouběji zarýval do nitra a ona cítila jak se jí opětovně snaží podmanit. Nikdy dřív se nebránila a poddala se, ale tentokrát to bylo jiné. Touha po vlastním dítěti se stavila na odpor Dahakově vůli. Naděje uvnitř cítila boj, který ji dříve byl cizí. Mysl jí ovládla vzpomínka na matku a na lásku, kterou ji chránila před okolím, které ji chtělo zničit. "To je zvláštní dědečku," ozval se chlapec, nejstarší z dětí. "Co jsi říkal?" zeptal se stařec, kterému poznámka unikla. "Že tomu nerozumím. Myslel jsem, že Naděje je špatná a navíc ji Dahak ovládal, proč by tedy vzpomínala na Gabrielu, když ji nenáviděla?" "Ale ona ji milovala!" opravil stařec "Velmi ji milovala, jenže si to snad ani sama dřív nijak zvlášť neuvědomovala. Přes veškeré neshody mezi nimi, přeze všechno co jí Gabriela udělala a za co by snad i měla právo ji nenávidět ji stále měla ráda. Víš, přestože měla tak obrovské schopnosti, byla vlastně bůh, nebyla zralá. Na povrch tak vypadala, ale nebyla. Byla jako loutka se kterou někdo mává sem tam, jak se mu to hodí ve hře kterou s ní hraje. Nebyla schopna vidět věci z pohledu těch druhých, třeba právě své matky. Ale teď, teď to bylo něco jiného. Ocitla se v podobném postavení jako dřív Gabriela, když jí někdo, tedy Xena, upírala vlastní dítě. Pro Gabrielu byla Xena někdo velmi blízký, stejně jako pro Naději Dahak, ale pouto k vlastnímu dítěti je silnější než cokoliv jiného a kdo se jej pokusí zpřetrhat... Běda mu. Ona to tak cítila a možná cítila i identitu své matky. Proto." Pousmál se stařec a pokračoval dál ve svém líčení. |
||
|
Otevřely se dveře do malé temné místnosti. Dovnitř vklouzl Tripostos a loučí letmo prosvětlil celý prostor. Za ním pak vstoupili ostatní. "Jsme tady," řekl Tripostos. "Od teď už to nebude tak jednoduché." "Myslíš, že s námi počítají?" zeptala se Gabriela. "Doufám, že ne…," odpověděl nejistě. Achaerón zavětřil vzduchem. "Děje se něco?" špitla Gabriela. "Naděje…," řekl tiše Achaerón, "je blízko. …Dahak taky." "Pojďte," zavelel Tripostos a otevřel další dveře. Brzy se všichni, vedeni Tripostem a Romuxem, dostali nepozorovaně o několik pater výš. Chodby byly prázdné, po celou cestu nenarazili na nikoho před kým by se museli skrýt, nebo ho zdolat. "Není podezřelé, že tu nikdo není?" sykla Gabriela na Triposta. "Všichni jsou asi pryč. Možná tu zbylo jen pár stráží," odpověděl. "Myslela jsem, že to mělo být těžší…" "Ještě bude," ujistil ji. Romux jen tiše naslouchal a držel se zpět. Achaerón dál ve vzduchu vyciťoval přítomnost své nevlastní sestry. |
||
| Před hradbami města zatím stále zuřila bitva. Sil a počtu ubývalo na obou stranách. Jistě to byla jedna z nejhroznějších bitev, jakou kdy Zid, nebo kdokoliv z jeho vojska pamatoval a čas se nachyloval… | ||
|
"Vidím, že jsou věci, o kterých nevím…," řekl po dlouhé odmlce Dahak. Naděje mlčela a hněvivě se dívala Dahakovi do tváře. "Měl bych vědět ještě něco? Vidím, že jsem byl málo opatrný. Nikdy jsem neměl dopustit aby ses dostala až dolů - k němu!" "On mluvil pravdu…?" řekla nesměle Naděje. "Musím vědět všechno co ti říkal!" "Je opravdu můj… Bratr? Tys ho odvrhl, když ti přestal být užitečný? Nezáleželo ti na něm a teď tvrdíš, že na mě ti záleží. …a na mém dítěti?" "Nic o tom nevíš!" zahřměl Dahak. "Zradil mě! To kvůli němu jsem neporazil Titány! Zasloužil si trest!" "…že miloval svou matku, kterou jsi mu vzal? Stejně jako mi chceš vzít dítě?" "Dost! To by stačilo!" "Ještě ne…," ozval se kdesi za Nadějí hluboký a silný hlas. Ohlédla se. Pod vysokým vstupním portálem stál Achaerón, v ruce třímal svůj meč, sklopený k zemi. Vykročil k Naději. Ve dveřích, za Achaerónovými zády se náhle objevila Gabriela a ostatní. Uviděla Naději a zarazila se. Naděje si je všechny prohlédla, zvláště pak Gabrielu. Mlčela a zlostně se do ní opřela pohledem. Gabriela strnula. Naděje jí vykročila vstříc. Pohledem několikrát přelétla mezi Achaerónem a Gabrielou. Pak promluvila ke Gabriele: "Je to těžké shledání? Jaké je opět vidět svoji mrtvou dceru? Odpověz." Gabriela mlčela. "Tak? Chceš mě znova zabít? Do toho. Tak dělej!" zakřičela Naděje rozhněvaně. "Nedala jsi mi na výběr!" osočila ji Gabriela. "A víš co? Nelituji ničeho co jsem udělala. Jsi špatná, doufala jsem, že se můžeš změnit, ale vidím, že jsem se spletla. Lituju, že jsem tě kdy přivedla na svět." Naděje mlčela s opovržením v očích. Pak vzhlédla k Achaerónovi, který jim přihlížel. Nic neřekla, ohlédla se zpět na Dahaka a pak odešla, bez zjevného zájmu o cokoliv. Krátce na to, do místnosti vpochodovalo několik stráží a jako na povel obklíčily nezvané hosty. Ozval se Dahakův hlas: "Skončete to s nimi!" Stráže pozdvihly zbraně a připravily se k útoku. V tom se Achaerón ohnal svým mečem a prorazil kruh zbrojnošů. S hrozným řevem se rozeběhl proti Dahakovi. Volnou rukou se rozpřáhl a v ní se jasně rozzářila světelná koule. Vší silou jí mrštil na Dahaka, ale ten naráz zmizel a kouzlo udeřilo do prázdna. Dahakův plamen nad oltářem za hlasitého lomozu rozbitého zdiva dohořel. Mezitím se Gabriela s Tripostem snažili ubránit početné převaze. Romux se stáhl do ústraní a cosi soustředěně mumlal. Achaerón přehlédl celý sál, ale Dahak byl pryč. Jen uprostřed zuřil nerovný boj. Achaerón přispěchal na pomoc. Několikrát máchnul mečem a rozprášil skupinku stráží. "Musím najít Naději! Zvládnete to?" "Jasně," vyhrkl ze sebe Tripostos "ale pospěš si, naši už nemají moc času!" křičel za Achaerónem. Na to Achaerón zmizel kdesi v útrobách Citadely. Romux rozpřáhl ruce a z dlaní mu vyšlehly dva blesky jimiž spražil jednoho z útočníků. Tripostos bojoval proti třem současně. Gabriela se oháněla holí jak dovedla, ale měla moc práce ubránit se. Boj ji rychle vyčerpával, ale toho si nevšímala, do každého úderu dávala maximum. Achaerón mezitím spěšně křižoval spletitý systém chodeb. Citadela byla obrovská. Jednotlivá podlaží byla protkána sítí křižovatek, chodby se spojovaly a opět rozdělovaly do nejrůznějších koutů stavby. Míjel malé místnosti i rozměrné sály, schodiště stoupající do vyšších pater, nebo vedoucích kamsi dolů. Cestu neznal, nechával se vést jen intuicí. Jediným vodítkem mu byla Naděje. Soustředil se na ní a následoval své myšlenky. Cítil jak jsou silnější, čím blíže Naději je. Pospíchal Citadelou a cesta ho vedla stále níž a níž, do nižších pater a posléze i pod zem. Trvalo dlouho, než Gabriela, Tripostos a Romux zdolali nepřátelskou přesilu. Gabriela i Tripostos byli ranění, ale šlo jen o šrámy a pár modřin. "Co teď?" řekla udýchaně Gabriela. Tripostos se podíval na Romuxe. "Víš kde by mohla být ta deska?" "Možná… Tedy, ne… Ale kdybych já chtěl něco ukrýt dal bych to asi na… Vlastně ne… Tedy snad…" "Zkrať to!" přerušil ho Tripostos. "Kde?!" "Katakomby… Pojďte za mnou", řekl Romux a nevědomky se vydal v Achaerónových stopách. "…a doufejte, že se nepletu," dodal. |
||
|
Naděje stála v jakési ponuré kryptě. Klenba byla nízká a přestože rozloha místa byla značná, působila stísněně. Strop byl podepřen soustavou pilířů, které však převážně mizely v okolní temnotě. Skutečná velikost krypty šla spíše jen vytušit, než určit přesně. Pilíře byly sestavené tak, aby se jejich řady ve středu místnosti sbíhaly v kruh. Uprostřed stál oblý kamenný podstavec z nějž vycházel směrem ke stropu proud zelenavého světla. Kolem nebyly žádné louče ani jiné osvětlení, a tak bylo jediným zdrojem. Nevysoko nad podstavcem, uzavřena ve světelném sloupci se vznášela deska. Naděje si ji prohlížela. Do leštěného povrchu byl vytesán cizojazyčný text. Opatrně k ní vztáhla ruce, uchopila ji a vyňala ven. Otočila se bokem ke světlu, aby na písmo nedopadal stín a očima zběžně přelétla několik řádek. Za ní se ve tmě cosi zablesklo a ze země vyšlehl plamen. Naděje se otočila. Opět před sebou uviděla Dahakovy rysy. "Co to děláš?!" zaburácel Dahak. "Mám teď v rukou moc zastavit tě! Nechci to udělat, ale jinak si tvou pozornost asi nezískám." "Nevíš co děláš! Dej mi to a zapomeneme, že se něco podobného stalo!" "Já nechci zapomenout." "Pak mi nedáváš jinou možnost…" Dahak domluvil a s dunivým třeskem vyšlehl proti Naději jazyk spalujícího plamene. Krátce na to se objevila oslepující záře, která okamžitě pohasla. Naděje ucítila otřes. Ocitla se na zemi. Zdvihla hlavu a pohledem švihla kolem sebe, aby zjistila co se stalo. Z temného pozadí vystoupil Achaerón. Pochopila a byla trochu zmatená, protože si uvědomila, že jí právě zachránil život. Vzhlédla k Dahakovi nenávistným pohledem. V jejích očích byla veškerá zloba, které byla schopna. "Chtěls mě zabít," řekla tichým sípavým tónem. Hlas se jí vzrušením chvěl. "Už nemůžu riskovat neposlušnost! Tu chybu jsem udělal jednou u tvého bratra a nedovolím tobě, nebo komukoliv jinému aby znova zničil mé plány!" "Beze mě toho ale moc nesvedeš. Nemáš moc zasahovat do dění na zemi!" Triumfovala Naděje. "Mýlíš se," odpověděl Dahak. "Teď mám tvé dítě. Brzy bude mít dost síly ke všemu v čem ty jsi selhala. On bude mým pravým vykonavatelem!" Achaerón přistoupil k Naději, aby jí pomohl vstát. Naděje zaváhala, když nad sebou spatřila jeho pomocnou ruku, věděla však, že je jejím jediným spojencem. Vstala, ale stále se tvářila odtažitě a ihned vytáhla ruku z bratrovy dlaně. "Výborně," řekl opět Dahak, "alespoň se vás můžu zbavit obou naráz!" Achaerón opět vztáhl k Naději ruku. "Podej mi ruku," řekl jí. Naděje poslechla a když Dahak udeřil měli společně dost síly na účinný protiúder. Kryptou se rozehnala mocná vlna. |
||
|
Byli už blízko když ucítili jak ze zdivo kolem zachvělo. "Co to bylo?" řekla polekaně Gabriela. Romux zavětřil sirovým ovzduším. "Asi jsem se nemýlil…," řekl spíše pro sebe. "Vyšlo to z katakomb. Musíme tudy!" Na to zamířil k nejbližšímu schodišti vedoucímu pod zem. |
||
|
Dahak poznal, že podcenil jejich sílu. Podzemím zaduněl strašlivý řev. Dahakův plamen rázem explodoval do celé místnosti. Krypta se ocitla v jednom ohni, jen ústřední kruh jím byl nedotčený, jakoby chráněn svitem zeleného světla. Dahak znovu zaútočil a útočil stále, vždy od jinud. Krypta se změnila v jedinou zničující výheň, ale společně byli Naděje s Achaerónem stále dost silní na to Dahakovi čelit. Ohnivé jazyky se proháněly mezi černajícím sloupovím, po zemi i stropě. Prostorem pršely smotky jisker a ohně. Achaerón shlédl koutkem oka k Naději, ale jen krátce, aby neztratil přehled kolem. "Dokážeš přečíst co je na tom napsáno?" "Ano," odpověděla. "Tak čti!" "Pak se neubráním! Potřebuju sílu k uzavření trhliny, mezi světy, kterou Dahak přichází sem." "Přečti to! Budu tě krýt." Naděje se v pochybách zadívala Achaerónovi do očí, ale poslechla. Pustila bratrovu ruku, přitiskla se k němu zády a pozdvihla desku, kterou pevně třímala v náručí. Začala pomalu a nahlas číst. Achaerón ji zcela zakryl svým mohutným tělem. |
||
|
"Tady!" vykřikl Romux. Ještě dřív než ji jeden nebo druhý stačil varovat Gabriela prudce trhla za kliku těžkých okovaných dveří. Dveře se s lomozem rozletěly a zevnitř udeřila vlna horkého vzduchu, která Gabrielu smetla daleko vzad. Romux padl na zem, Tripostos stačil včas uskočit a skrýt se za dveřmi mimo dosah exploze. Gabriela se zachvěla, ale opět vstala a rozeběhla se zpět. Tripostos ji však chytil a stáhl zpět. "Tam nemůžeš!" Gabriela se zastavila a zadívala se do otevřených dveří. Uvnitř bylo peklo a žár sálal ven. "Já tam musím," řekla vzápětí. "Nemůžeš tam! Uvnitř je moc horko! Spálí tě to na popel!" bránil jí Tripostos. "Musím se dostat zpátky! Nechci tady zůstat, Triposte. Jediná cesta je tam vím to!" "Zbláznila ses?! Zabiješ se!" "Pust mě!" trhla sebou Gabriela a vyvlíkla se z Tripostova sevření. "Už jednou mě pohltil oheň a já to přežila, proto jsem tady. Může to tedy udělat zas a třeba se dostanu zpět. Skrze oheň jsem se dostala sem a skrze něj se dostanu zase zpátky." "Ne! Musíme se vrátit! Copak nevidíš? Zdi se začínají třást!" "Má pravdu!" přidal se Romux. "Ty zdi už dlouho tu sílu uvnitř neudrží! Musíme odtud!" "Ale co potom naši…?!" obrátil se Tripostos na Romuxe, když si vzpomněl na vojska zápolící před branami města. "Nic nenaděláme, když budeme mrtví! Zpátky!" zakřičel Romux. Gabriela cítila žár, který jí sálal do tváře. Strnule se dívala na plameny prohánějící se vnitřkem krypty. Ohlédla se po Romuxovi s Tripostem. "Vraťte se. Já tu musím zůstat." Viděla jak váhají. "Tak jděte! Zmizte odsud!" Romux zatřásl Tripostem. "Tak pojď! Jestli tu nechceš umřít tak je nejvyšší čas." Tripostos se nepřítomným pohledem podíval na Romuxe. Věděl, že má pravdu. Podíval se zpět na Gabrielu. "Doufám, že víš co děláš." Gabriela sebejistě kývla. "Ano. Tak běžte už." "Hodně štěstí," popřál Romux, na to se s Tripostos otočili a zamířili katakombami zpět. Gabriele bilo srdce na poplach. Horkost uvnitř místnosti ji pálila už teď. Couvla o několik kroků zpět, zhluboka se nadechla a s křikem se rozeběhla vstříc plamenům. Před dveřmi se vší silou odrazila a zmizela kdesi v rudé výhni. |
||
| Naděje dál citovala mocná slova z magického písma a Achaerón se snažil oba chránit před Dahakem. Sám však nebyl natolik silný, aby odolával jeho náporu. Když Nadějin hlas utichl a poslední slovo bylo vysloveno, zelené světlo uprostřed místnosti se začalo poznenáhlu měnit. Světelný sloupec se začínal rozšiřovat. Kamenný podstavec se otřásal až nakonec prasknul a rozpadl se ve dví, čím odhalil kruhový otvor pod sebou. Světlo vycházelo přímo z něj a brzy se změnilo ve světelný výr, který postupně od svého středu vymílal do podlahy otvor stále větší. Síla výru byla mocnější než Dahakův oheň a tak plameny kolem hasly. Strop nevydržel a začal se bortit. Nad Nadějí se objevila velká světelná trhlina která do sebe vtahovala vše co bylo nablízku. Achaerón vzhlédl k otvoru. Její tah sílil. Chytil Naději a pevně ji k sobě přivinul. Krátce na to byli oba vtaženi dovnitř. | ||
| Dřív než stačila Gabriela kamkoliv dopadnout ucítila vichr, který ji táhne vpřed. Přestávala cítit horkost kolem sebe, ale smršť jí nedovolovala pořádně otevřít oči. Zahlédla kolem sebe jen Dahakovy plameny jak zápolí s jakousi světelnou bouří uprostřed. Hluk kolem byl ohlušující, burácení větru přebíjelo rachot bortícího se zdiva a Dahakův řev. Zavřela oči, protože světlo které ji vtahovalo bylo oslepující. Pak náhle vše utichlo a ona ucítila jak stoupá. | ||
| Krátce po té se trhlina ve stropě uzavřela. Krypta již byla zpola zborcená. Světelný výr se začal stahovat zpět do otvoru v podlaze z nějž vyšel a vtahoval za sebou vše kolem silou, které podléhaly i stěny. Místem zaduněl poslední Dahakův výkřik jen krátce před tím, než ho ta síla vtáhla do sebe. Celé místo pak pohlcovalo samo sebe, dokud bouře neustala. | ||
| Když se Romux a Tripostos vrátili z Citadely zpět uviděli před branami svého města zem zbrocenou krví. Černé Dahakovo vojsko však bylo poraženo. Ze Zidovy armády zbyla jen hrstka, ale přesto jí náleželo vítězství. Pomalu přecházeli přes bitevní pole a sledovali jak se černí Dahakovy zplozenci rozkládají před očima. Brzy nezbylo před městskými hradbami jediného černého vojáka. Všichni zmizeli a zůstalo jen jejich dílo, které vyselo nad údolím jako žalostný stín. Ti co však přežili věděli, že válka skončila. | ||
|
"…a to je asi tak všechno." Zakončil stařec své vyprávění. "Jděte už spát. Moc mě to vyčerpalo." Povzdechl znaveně. "Ale co bylo dál?" ozval se jeden z dětských hlasů. "Co bylo s Nadějí a Achaerónem?" "…a Gabrielou!" přidal se jiný. "No," řekl stařec "coby. Naděje a Achaerón se ocitli na dlouhé cestě zpět na svět. Jejich osudy byly rozdílné a tak, když se Achaerón vrátil na zem, nevěděl kde je Naději konec. Dlouho ji pak hledal, ale už nikdy jí nenašel. "…a Gabriela?" Stařec hluboce oddechl. "To nevím. Možná se dokázala vrátit na zem, ale to se neví jistě. Dál už neznám nic o nikom z nich. Vše už jsem vám pověděl a teď jděte, je už dávno tma a sám jsem unavený." Děti se neochotně jeden po druhém zvedly ze země a šly se připravit na spaní. Jen ten nejmenší chlapec se vrátil zpět s otázkou na jazyku: "Dědečku, a opravdu už nevíš co se stalo s Nadějí a Gabrielou?" Stařec se podíval na chlapce a s odpovědí otálel. Pak však řekl: "Jdi už spát." Chlapec zklamaně zamručel a odešel za ostatními. Když odešel, ztěžka se zvedl ze svého křesla, podíval se na stařenu, která se chystala jít za dětmi a řekl: "Půjdu chvíli na vzduch. Brzy se vrátím." Přehodil přes sebe teplý plášť, vzal hůl a shrbený, vyšel ven z domku. Na obloze už svítil měsíc, obrovský a jasný, ještě nízko nad horizontem. Stařec pomalu šel tmou, světla bylo dost, než došel na vrchol nevelkého kopce nedaleko za jejich domem. Stanul na vrcholu a protáhl své staré tělo. Až když napřímil svá ztuhlá záda bylo vidět, jaké je nezvykle urostlé postavy. Nadýchal se kyprého nočního vzduchu a zadíval se na bledou a nehostinnou měsíční plochu. Uvědomil si jak moc je starý. Tiše, jen tak sám pro sebe řekl několik slov, která zněla jako: "Brzy budeme zase spolu sestřičko. Už brzy…" |
||
|
Konec |
